Termín klasické závislostní gramatiky, dnes využívaný zvl. v mluvnicích pro školu a pro veřejnost. Je to syntakticky relevantní element větné struktury, ke kterému se dospívá na základě syntaktické analýzy. Pro č. jako jazyk s bohatou ↗flexí vyhovuje v takových gramatikách analýza, v níž se reflektuje, že syntaktické vztahy mezi elementy struktury, které teorie větných členů chce popsat, se zviditelňují především právě flexí, nikoli např. především pozicí v lineárním řetězci (slovosledem), jako je tomu např. v angl., jaz. s chudou morfologií. Srov. rozdíl mezi (1) a (2):

V č. prostředí je představa o v.č. spojena s pojetím Šmilauera (✍NS, 1969), resp. s Českou mluvnicí Havránka & Jedličky (✍ČM, 1981). Vychází z toho, že části věty vytvářejí ↗skladební dvojice s různým syntaktickým vztahem mezi jejími členy. V.č. jsou zde ↗autosémantické slovní druhy, ↗nástavbové slovní druhy a ↗začleněné věty vedlejší. ↗Synsémantické slovní druhy v.č. nejsou (podle školské praxe proto, že se na ně – na rozdíl od autosémantik – nelze dobře zeptat, srov. Také odpověděl – ?odpověděl × Rychle odpověděl – Jak odpověděl?).

Rozlišování v.č. holých a v.č. rozvitých má reflektovat vícestupňovitost syntaktické struktury věty ([[Starší]_přívlastek [bratr]_{holý podmět}]_{rozvitý podmět} [[umřel]_{holý přísudek} [v pátek]_{přísl. určení}]_{rozvitý přísudek}) a endocentričnost syntaktických struktur, tj. že komplexní/rozvitý větný člen má vlastnosti členu, který je v tomto rozvitém výrazu holým v.č.: [Starší bratr // Bratr] umřel × [Starší bratr // *Starší] umřel. Závislý člen skladební dvojice se v tradičních syntaxích klasifikuje na základě různorodých kritérií a dospívá se pak k rozlišování v.č., které jsou velmi heterogenní: ↗podmět, ↗přísudek, ↗předmět, ↗přívlastek, ↗příslovečné určení, ↗přístavek, ↗doplněk. V teoretickém rámci ↗DVS (✍MČ 3, 1987; ✍SČ, 1998; ✍ČŘJ, 1996; ✍AGSČ, 2013) n. ↗FGP (✍MSoČ 2, 2014) se při analýze věty vychází z ↗valence. Rozlišují se pak v.č. valenční × v.č. nevalenční, v.č. obligatorní × v.č. fakultativní/potenciální apod. Rozdíl mezi tradičním (školským) pojetím v.č. a jejich pojetím valenčním je především v analýze podmětu: pro šmilauerovskou syntax je to (spolu s přísudkem) člen základní, pro valenční syntax člen závislý (na přísudku). Ve valenčních teoriích se v.č. ozn. termíny jako např. ↗komplement, ↗adjunkt, ↗suplement, ↗kopredikát. Přívlastek se pak chápe za specifický v.č., v ✍SČ (1998) explicitně za člen nominální skupiny, nikoli věty, a je snaha ho pokládat za člen vznikající transformací: číst knihu_předmět → čtení knihy_přívlastek; viz analýzu ve ✍VT (1985). Vztah mezi větněčlenským přístupem šmilauerovského typu a větněčlenským přístupem valenčním analyzuje ✍Uličný (2013).

Ve většině koncepcí je patrná snaha usouvztažnit syntakticky vymezené v.č. s členy sémantickými, a to nikoli jen jako vždy předtím u příslovečného určení (místa, času, způsobu apod.), ale i u podmětu a předmětu (a přívlastku jako členu derivovaného): [Petr_agens]_podmět napsal [dopis_patiens]_{přímý předmět} – [Dopis_patiens]_podmět byl napsán [Petrem_agens]_{příslovečné určení} – napsání [dopisu_patiens]_přívlastek [Petrem_agens]_přívlastek. V některých koncepcích se objevuje pokus usouvztažnit syntakticky vymezené v.č. (a nezřídka i sémanticky vymezené v.č.) také s elementy komunikační struktury, tj. s komunikačními n. informačními jednotkami vymezovanými v rámci ↗aktuálního členění větného; přitom je pozorována typická souvislost v nepříznakových (v jistém smyslu „základních“) větných strukturách: podmět/agens/téma × přímý předmět/patiens/réma.

Viz také ↗samostatný větný člen.